Současná veřejná diskuze se často orientuje na téma absence silných a vhodných politických lídrů. Ti by měli být schopní prosadit nějakou zásadní, silnou společenskou ideu, zaručit ochranu a postavit se vnějším tlakům. Podobné motivy přitom zmiňují už někteří autoři klasického Řecka, když uvažují nad otázkami vhodného politického uspořádání, zabývají se nedostatky demokracie anebo přímo kritizují soudobé politické lídry. Nezanedbatelnou část takové kritiky obsahuje žánr staré attické komedie, jejímž prominentním představitelem je básník Aristofanés. Jeho hry lze číst nejenom jako upřímnou snahu pobavit své publikum, ale také jako relativně ostrý komentář své doby během peloponéské války, či přímo politickou satiru. Není přitom vyloučeno, že jeho kritika vyvěrá z komplexnějšího morálního postoje a může nás tedy obohatit nejenom pouhým sledem vtipů, ale i relevantním náhledem na otázku, koho lze vnímat jako vhodného politického lídra a za jakých podmínek. Byli tehdejší reprezentanti takové nároky schopni splnit? Byli by je schopni plnit dnešní politici? A proměnily se vlastně nějak zásadně naše nároky na politiku od časů, kdy se formovaly základy naší demokratické společnosti?